Gabriel García Marquez - Sto roků samoty

27.08.2011 23:21

... Tři dny nato se při odpolední mši dali oddat. Předchozího dne se José Arcadio vypravil do obchodu Pietra Crespiho; našel Itala jak vyučuje hře na citeru a rovnou začal, aniž si ho vzal stranou. "Žením se s Rebecou," oznámil mu. Pietro Crespi zbledl, předal citeru jednomu z žáků a ukončil hodinu. Když zůstali sami v místnosti přeplněné hudebními nástroji a hračkami na pero, namítl Pietro Crespi:

"Je to vaše sestra."

"To je mi jedno," odvětil José Arcadio.

Pietro Crespi si otřel čelo kapesníkem navoněným levandulí.

"Něco takového je proti přírodě," vysvětloval, "a navíc to zákon zakazuje."

Josého Arcadia nepodráždily ani tak jeho námitky, jako spíš jeho bledost.

"Na přírodu já seru zvysoka," prohlásil drsně. "A přišel jsem vám to povědět, abyste se nenamáhal chodit za Rebecou a vyptávat se jí."

Obměkčil se však, když spatřil, že Pietru Crespimu vhrkly do očí slzy.

"Jestli vám ovšem běží o naši rodinu," řekl už jiným tónem, "máte tu ještě Amarantu."

Při nedělním kázání otec Nicanor prozradil, že José Arcadio a Rebeca nejsou sourozenci. Úrsula jim vsak nikdy neprominula jejich počínání, jež považovala za svrchované neslušné, a když se novomanželé vrátili z kostela, zakázala jim víckrát vkročit dovnitř. V jejích očích jako by byli oba mrtvi. Najali si proto nevelký domek u hřbitova a nastehovali se tam, i když neměli jiný nábytek než síť Josého Arcadia. O svatební noci kousl Rebecu do nohy štír, který ji vlezl do trepky. Zdřevěněl jí jazyk, to jim však nezabránilo pohoršit svými líbánkami celé okolí. Sousedé se hrozili křiku, jenž probouzel celou čtvrť i osmkrát za jedinou noc a třikrát během poledního odpočinku, a modlili se, aby ona nezřízená vášeň nakonec neprobudila ze spánku i mrtvé.

Aureliano byl jediný, kdo se o ně staral. Koupil jim několik kusů nábytku a dával jim peníze, dokud se Josému Arcadiovi nevrátil zdravý rozum a on nezačal obdělávat neobsazené pozemky, hraničící s dvorem jejich domu. Naproti tomu Amaranta nikdy nedokázala překonat svou zášť vůči Rebece, i když jí život poskytl zadostiučinění, o jakém se jí ani nesnilo; na popud Úrsuly, která nevěděla, jak odčinit takovou hanbu, Pietro Crespi i nadále každé úterý obědval u Buendíových. Svůj nezdar přijal s poklidnou důstojností; na důkaz úcty k rodině nosil i nadále na klobouku černou stuhu a rád dokazoval Úrsule svou přízeň cizokrajnými dárky: nosil jí portugalské sardinky, zavařeninu z tureckých růží a jedenkrát i překrásný manilský přehoz. Amaranta se k němu chovala laskavě a pozorně. Uhadovala jeho záliby, trhala mu z manžet u košile uvolněné nitky a k narozeninám mu vyšila tucet kapesníků s monogramem. V úterý odpoledne sedávala na verandě a vyšívala a on jí dělal společnost. Pietro Crespi se na ni vždycky díval jako na děvčátko a podle toho se k ní choval; tím větší objev pro něj teď představovala. Nebyla sice nijak půvabná, vyznačovala se však vzácnou schopností ocenit skutečnou hodnotu věcí a navíc skrytou něhou. Jednoho dne, když už nikdo nepochyboval, že k tomu dříve nebo později dojde, ji požádal, aby se za něj provdala. Amaranta neodložila vyšívání. Počkala, až se jí z usních lalůčků vytratila teplá červeň, a potom promluvila s klidným a zralým důrazem.

"Ovšemže ano, Crespi," řekla, "ale až budeme jeden druhého líp znát. Člověk se nikdy nemá unáhlovat."

Úrsulu to přivedlo do rozpaků. Pietra Crespiho si vážila, nebyla vsak s to posoudit, zda jeho rozhodnutí je z mravního hlediska správné nebo ne, vzhledem k jeho dlouhým a bouřlivým námluvám s Rebecou. Nakonec to však jednoduše vzala na vědomí, poněvadž její pochyby nikdo nesdílel. Aureliano, jenž teď byl hlavou rodiny, ji ještě víc zmátl svým záhadným a rázným stanoviskem:

"Teď není doba myslet na vdavky."